Súlovské skály - národní přírodní rezervace
Národní přírodní rezervace na ploše 543 ha vyhlášená v r. 1973, 15 km JZ od Žiliny
| Typ: | Přírodní zajímavosti |  |
| Kraj: | Žilinský (Slovensko) | |
| Umístění: | Mapa | |
| Fotogalerie: | Súlovské skály | |
| Místa v okolí: | Místa v okolí | |
| Web: | www.sulov.com | |
| Návštěva: | 1.6.2011 |
Súľovské skály spolu s dalšími dvěma geomorfologicky odlišnými skupinami Manínska vrchovina a Skalky jsou součástí horského celku Súľovských vrchů, nacházejících se JZ od Žiliny. Celá oblast byla pro svou výjimečnou přírodní hodnotu vyhlášena r. 1973 národní přírodní rezervací. Zaujímá plochu 543 ha a patří pod CHKO Strážovské vrchy.
Súľovské skály jsou tvořeny skalními věžemi, strmými bradly a dalšími morfologickými útvary neobvyklých bizarních tvarů. Jsou tvořeny převážně hrubozrnným slepencem, který vznikl v moři, které v době starších třetihor (paleogén) transgredovalo a zalévalo centrální Západní Karpaty. Jeho břehy v době, kdy se ukládal slepenec, byly tvořeny hlavně druhohorními karbony. Tyto strmé skalnaté břehy a útesy vděčí za svůj vznik tektonické aktivitě a razantnímu vyzdvižení tehdejšího skalnatého pobřeží, resp. poklesu mořského pobřeží. Pobřežní karbonové útesy se rozpadávaly a úlomky opracovalo pobřežní proudění. Spojením štěrkových oblázků vznikl slepenec. Když se úlomky druhohorních hornin nakupily náhle a opakovaně, moře je nestačilo opracovat a z kamenité sutě vznikla brekcie (sedimentární hornina). Súľovské slepence se vertikálně a laterálně zastupují s lavicemi pískovce, organodetritickými a organogenními vápenci. Neleží na bází centrálně-karpatského paleogénu, ale má charakter intraformačního slepence, tzn. že v jeho podloží nejsou horniny, z nichž se slepenec skládá, ale obsahuje často jílovité, slínité břidlice.
Po usazení sedimentů paleogenního moře toto moře ustoupilo z prostoru centrálních Západních Karpat a jeho sedimenty byly vystavené erozi, která selektivně odstranila měkčí, málo odolné horniny jako jsou jílovce a slepence. Erozi odolával pouze čelní, tmelením dobře zpevněný slepenec. Při vyzdvihování a tektonickém namáhání se souvislá slepencová horninová masa rozlámala a boky klesaly po plastickém jílovitém podloží. Trhliny a pukliny se postupně rozšiřovaly, vznikaly rozsedliny a hluboké strže, které se vlivem vodní eroze rozšířily na doliny se strmými skalnatými srázy a hřbety rozdělujícími doliny navzájem. Eroze, která napadla hřbety v příčném směru, z nich vymodelovala skalní věže a homole. Erozí byly napadeny i méně zpevněné, tektonicky více porušené polohy. Ty se nacházely v dolní části hřbetů a vodní eroze je vymlela a vznikly tak skalní brány, okna a mosty. Navzdory tomu, že mocnost súľovského slepence je až 600 m, v centrální části Súľovských vrchů, která byla nejvíc vyzdvižená, pronikla eroze až do podloží slepence a na povrch tak vystupují i paleogenní slínovce a jílovce.
Z pohoří, táhnoucího se od J na S, zvaného Holazne, čnějí šedé slepencové věže a skály. Pohoří je přerušeno tzv. Súľovskou bránou, která tvoří vchod do Súľovské doliny od Z, a pokračuje dál na S jako masiv skal a věží bizarních tvarů až po nejtypičtější bod Súľovských skal – Roháč. Od Roháče se masiv stáčí na V a vzápětí znovu na J, kde se skály ztrácejí v hustě zalesněném pohoří.
V oblasti Súľovských skal se vyskytuje pozoruhodný a hodnotný soubor druhů rostlin. Druhovou pestrost znásobuje skutečnost, že se v této oblasti střetávají dva hlavní směry šíření vegetace – panonský s druhy na slunných, jižně orientovaných skalách a karpatský s druhy na chladnějších místech. V úvozech a na stráních vykvétá brzy z jara prvosenka nízká, záhy po ní se mezi skalami a na nich objevuje fialový koniklec slovenský. Zároveň s ním kvete jaterník trojlaločný, lidově zvaný podléška. Dále zde roste prvosenka jarní a lysá, hořec Clusiův, hvězdnice alpská, hvozdík časný pravý či hvozdík kartouzek. Z letních květů můžeme spatřit oměj šalamounek. Jako vzácný endemit roste na Súľově hvozdík lesklý. Najdeme zde též různé druhy vstavačů. Na skalách se daří borovici lesní, v lesích převládá buk lesní, dále dub zimní, javor, vzácný tis červený a různé druhy keřů.
Súľovské vrchy jsou domovem druhově velmi pestré fauny. Okolní lesy jsou dosud bohaté na jelení, srnčí a kančí zvěř. Hnízdí zde na 80 druhů ptáků od zpěvných až po dravce, včetně největší slovenské sovy výra skalního. V noci a za soumraku zde loví rys ostrovid a netopýr vrápenec malý. Skály a ruiny hradu jsou oblíbeným místem různých druhů ještěrek a slepýše křehkého. Z obojživelníků lze zahlédnout žáby a mloka skvrnitého. Typickým představitelem brouků starých bukových porostů je tesařík alpský. Ze vzácných motýlů zde žije např. ohrožený jasoň červenooký. Zvláštní postavení v místní fauně mají měkkýši, kteří se tu hojně vykytují díky dostatečnému přísunu uhličitanů, které potřebují na budování svých schránek.
Súlov - zřícenina
